Střípky z historie / KONEC VELKÉ VÁLKY

německou generalitou v Compiègne, ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Ferdinanda Foche.

Nastal konec válečného konfliktu, který se velkou měrou podepsal do životů všech obyvatel tehdejších válčících stran včetně monarchie Rakousko-Uherska, jehož součástí byly i naše země. Naše města, naše obce, náš Pitín i naši lidé. A jak dokládá dlouhý seznam jmen na pomníku padlých, za válkou zůstaly silné šrámy. Vzpomeňme je dnes v našich Střípcích z historie Pitína.

Když v neděli 2. srpna 1914 odjížděly ke svým útvarům stovky mužů, lidé se domnívali, že do podzimu budou všichni zpátky. Přesvědčení jim nevyvrátily ani vojenské vlaky, které Pitínem pravidelně projížděly na ruskou frontu. Teprve vlak s prvními zraněnými 4. září a především následné transporty haličských uprchlíků, které směřovaly do Uherského Hradiště, je přesvědčily, že válka bude nejen dlouhá, ale především velmi krutá.

Nedostatek potravin, a s tím spojený růst cen, brzy pociťovali i lidé v zázemí. Od roku 1915 byl zaveden přídělový systém potravin, rolníkům byla ponechána jen malá část úrody, ostatní bylo zabaveno zásobovacím úřadem. Obilí mohl vykupovat jedině Válečný obilní ústav, který pak prováděl další distribuci. Místní komise pravidelně sepisovali zásoby obilí, mouky, brambor, vajec, mléka, tuků a dalších zemědělských produktů a obec také pravidelně navštěvovaly vojenské hlídky, které odváděly dobytek pro potřeby vojska. Pro válečné účely byly z našeho kostela rekvírovány dva zvony – umíráček a jeden větší zvon. Obec byla také povinna upisovat tzv. válečné půjčky, finanční prostředky na vedení války. Lidé včetně školních dětí museli sbírat šatstvo, suroviny a léčivé byliny pro potřeby armády.

V Pitíně bylo také během války ubytováno několik rodin italských uprchlíků a také italských zajatců, kteří stavěli „vojenskou“ cestu v místním polesí. Během války v roce 1915 byl zatčen a odvolán ze své funkce zdejší obchodník a starosta František Koželuha ml. a obviněn z rusofilství. I když se po válce z vězení v pořádku vrátil, jeho otec z nešťastné události 15. května 1915 zemřel.

Nejtragičtější zprávy však přicházely z válečných front. Během let 1914 – 1918, ale i po ukončení války, umírali naši spoluobčané, otcové a živitelé rodin. Celkem během 1. světové války zahynulo 44 převážně mladých mužů z naší malé obce Pitín. Mnoho dalších se vrátilo s těžkým zraněním nebo podlomeným zdravím. Jejich obětí dodnes připomíná pomník padlým na pitínské návsi.

Ve vojenských regimentech bojovalo spolu mnoho spoluobčanů z rodných vesnic či krajů. Kvůli potřebě snažší vzájemné komunikace od velící úrovně až po vojíny, bylo vojsko často sestavováno do regionálních pluků. I díky tomu bratři vojáci přinesli domů, pozůstalým i obecním kronikám přesnější informace o zařazení a podrobnostech skonu svých bratrů ve zbrani. Šťastnější z vojáků se vrátili domů. Ve vyprávění a vzpomínkách se pak vraceli do míst útrap a bojů, vyprávěli zážitky svým dětem, vnukům i pravnukům, jako třeba jednomu z autorů dnešního příspěvku. Ten se zaujetím hltal vzpomínky svého pradědečka Františka Mazáče ze Bzové o nebezpečné plavbě lodí zaminovaným mořem z italského Terstu nebo o bojích při ofenzívě na řece Piavě.

Jediným pojítkem těchto vojáků s rodinou byla, ve většině případů pouze sporadická, poštovní korespondence. A i ta byla samozřejmě cenzurována. Proto místo klasických dopisů byly povoleny pouze lístky, později známé jako korespondenční. Ale třeba mobilizovaný pitíňan Jindřich Maček zaslal v letech 1915 až 1918 manželce Amálii z různých míst Evropy celkem 173 lístků.

Na 22 pitínských občanů také vstoupilo do ruských, francouzských nebo italských legií a zde bojovalo za samostatné Československo. Třeba Jan Nápravník, zaměstnanec železnic (strážný tratě), který nejprve sloužil v rakousko-uherské armádě u dragounů a v roce 1918 vstoupil do legií v Itálii (viz na foto sám a pak s jeho otcem). Zajímavostí je, že jeho strýc byl rakousko-uherským generálem.

Podrobněji vzpomeneme třeba na dalšího z pitínských legionářů - Ferdinanda Maňase. Do války odešel v řadách 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže. Do ruského zajetí upadl 2.7.1916 u Lucku na východní frontě, za necelý rok se v Penze přihlásil do československého vojska na Rusi. V srpnu 1917 rozšířil řady 8. roty 7. čs. střeleckého pluku Tatranského (viz foto), působil v sapérském oddílu. Od 15.11.1918 byl Ferdinand převeden do 2. roty 7. střeleckého pluku, účastnil se tažení u Jevgeněvky, Spasskoje a Kaulu, operací u Tatarské Birmy, Kunguru a Ašap. závodu na levém břehu řeky Iren. Do vlasti se vrátil transportem na lodi Ixion, která plula východní trasou do Kanady, z Kanady pokračovala část 7. pluku spolu s Ferdinandem Maňasem na lodi Carica směrem do Evropy. Ferdinand se vrátil do svého rodného Pitína, kde se oženil s Františkou Navrátilovou, živil se jako rolník a ve 30. letech byl členem obecního zastupitelstva.

Snad alespoň těchto pár vět našich Střípků dokazuje, že válka nebyla něco vzdáleného, byla součástí i naší malé dědiny. Dovedete si ty padlé představit v dnešní době? Jakoby odešlo 44 vašich sousedů… Až půjdete kolem pomníku na návsi, zastavte se. Přečtěte jména a uvědomme si v těchto Dnech válečných veteránů ty útrapy, kterými si vojáci i jejich pitínské rodiny prošli. Z úcty a piety. Podobně, jako to udělal občan Pitína a přeživší voják Alois Krahula, který na frontě 1. světové války vyřezal nožem dřevořezbu nazvanou Pieta, která je dnes součástí exponátů Muzea Bojkovic.

Čest jejich památce!

Zdroje: Kniha dr. Čoupka Dějiny Pitína, Muzeum Bojkovska, kronika Pitína, web Československé obce legionářské