LYŽAŘSKÝ VLEK A KLUZIŠTĚ V PITÍNĚ

tehdejší mechanizátor v JZD Pitín, který byl technickým tahounem celého záměru. Jednalo se o 220 m dlouhý zvratkový vlek, který byl po ověřovací zkoušce uveden do provozu 9. ledna 1972. Lano na vlek bylo koupeno ve Slováckých strojírnách, ostatní části vleku byly sehnány svépomocí – např. kuličková rozběhová spojka byla získána z kravína. Vlek měl mimo stanice celkem sedm portálových podpěr. Jeho provoz musel být v té době zaštítěn nějakou organizací (ekonomika, výběr vstupného apod.), a jako nejvhodnější se pro tento účel ukázala tehdejší mládežnická organizace SSM. Za tu se při výstavbě aktivně angažoval Čestmír Šátek, dále Antonín Krahula, Karel Holík, Mirek Jurásek a další mládenci. Dokázali něco, pro tu dobu, nemalého. Nejbližší lyžařský vlek byl toho času na Mikulčině Vrchu a ve Valašských Kloboukách, takže o lyžaře z okolí nebyla nouze.

Elektřina byla dotažena z blízkého JZD a neplatilo se za ni, což kompenzovali členové SSM různými brigádami v pitínském družstvu. Lyžařským aktivitám se dostávalo velké podpory ze strany předsedy JZD Františka Navrátila i tehdejšího MNV Pitín s předsedou Vladimírem Ovčáčkem.

Spolu s výstavbou vleku budovali uvedení nadšenci v „Dolíčku“ pod vlekem také přírodní kluziště. Bylo opatřeno regulérními dřevěnými hokejovými mantinely odkoupenými z Bojkovic, osvětlením, šatnou a zázemím s občerstvením pro diváky – zejména alko a nealko, ale občas také guláš. Kluziště bylo stejně populární jako lyžařská sjezdovka. Hrávaly se tam zápasy s okolními vesnicemi, především s Bojkovicemi a Komňou, a podle pamětníků „přitáhly“ tyto zápasy za sebou i štamgasty místního pohostinství, které v tu dobu zůstávalo prázdné.

Po několika sezonách však přestávalo stále častěji v zimě sněžit a mrznout, a tak areál postupně upadal. I když na místě zbyly po vleku jen betonová torza, ještě se tam za dobrých podmínek lyžovalo. Areál však byl využíván i mimo zimní období. V „Dolíčku“ se hrával fotbal, konaly se tam branné závody pořádané místní organizací SVAZARM (Svaz pro spolupráci s armádou), jak můžete vidět na dobových fotografiích. Zkrátka v „Dolíčku“ to žilo po celý rok. 70. léta byla pro většinu z uvedených aktivních sportovních nadšenců obdobím, kdy začali zakládat rodiny, měnili zaměstnání, měli nové zájmy, a tak se stalo, že vlek a kluziště už neměli pokračovatele.

Bohužel fotografií, zejména těch kvalitních, se z té doby zachovalo málo. Ale možná, že někdo máte nějakou obrazovou vzpomínku doma, tak ji klidně do komentářů našich střípků pošlete.

A na závěr máme s tímto spojenou výzvu - staré fotografie po předcích nevyhazujte, ale uchovejte pro další generace. Třeba k nim při dalších výročích někdo vymyslí způsob, jak je oprášit a představit život v naší dědině i všem budoucím pitíňanům.

ZDROJE: Veřejně dostupný příspěvek na internetu (Lyžařský vlek v Pitíně), dále foto Karel Peřestý, Karel Holík, Zdeněk Jančařík, paní Ovčáčková, Jana Šustková, Pavel Humpola, Čestmír Šátek (z knihy ""Pitínský fotbal a moje místa ve sportu").